Malý vzrůstem, zato velký osobností. Milan Thorn se pohybuje se na vozíku, a místo toho, aby seděl doma, raději jezdí na festivaly, hraje ve filmových pohádkách, hodnotí minipivovary a ve dne vyřizuje úvěry v bance. Je prvním z Kolibříků, kdo získal bankovní certifikaci, a svým přístupem k životu inspiruje i „zdravé“ okolí.
Milane, jak ses vlastně dostal do Kolibříku?
Prakticky náhodou. Byl jsem dlouho bez práce a mám nákladné koníčky, tak jsem si začal hledat zaměstnání, abych si ho mohl dovolit. Narazil jsem na inzerát, poslal jsem odpověď, šel na pohovor a kupodivu to vyšlo.
Na jaké pozici v týmu pracuješ?
V rámci zakázky v ČSOB v Hradci Králové jsem začínal na oddělení Ušetřeno, kde jsme obvolávali klienty s nabídkou levnějších energií. Ale to mě moc nebavilo, bylo to stereotypní. Uvažoval jsem o změně a pak přišlo překvapení: oddělení se zrušilo a nám nabídli jiné pozice. Dostal jsem se na Autopůjčky do oddělení Leasingu a teď pomáhám klientům financovat jejich nová auta.
Jsi první Kolibřík, který získal bankovní certifikaci. Co to znamená?
Díky certifikaci můžu pracovat v bankovních systémech, komunikovat s klienty, uzavírat úvěry a pojištění. Bylo to náročné. Učení mi nikdy nešlo a už mi taky není dvacet. Bylo to jak příprava na autoškolu. Pořád dokola učit, zkoušet. Nervy pracovaly a když jsem to nakonec zvládl, doslova jsem se rozbrečel. Úleva spadla a byl jsem na sebe pyšný.
Co na své práci oceňuješ?
Baví mě to. Vím, že klientům opravdu pomáhám. Je to zodpovědnost, ale i důvěra. Dělám něco, co má smysl.
A co Kolibřík jako zaměstnavatel?
Super. Když člověk něco potřebuje, vždycky se to nějak vyřeší. Je tam lidský přístup. Nikdy jsem se necítil odstrčený nebo že bych do týmu nezapadal. Navíc díky Kolibříku jsem si vlastně splnil sen. Vystudoval jsem obchodní akademii a vždycky jsem chtěl pracovat v bance. Už tehdy mě to tam táhlo, chodil jsem i na praxi, ale když mě viděli, nikdy mě nevzali. Až Kolibřík mi tu šanci dal – a já ji chytil.
Jak vnímáš vztahy v týmu?
Jsme malý tým a atmosféra je parádní. Lidi jsou příjemní, otevření. Jak mezi Kolibříky, tak kmenovými zaměstnanci. Nikdo si na nic nehraje a všichni mě berou jako sobě rovného.
Zaujala nás tvoje láska k metalu, kterou máš vytetovanou i po těle:). Jak to začalo?
Na základce jsem metal neřešil. Až na střední byli spolužáci metaláci a nějak se to na mě nalepilo. Začali jsme jezdit na festivaly. Benátská noc byla první. A teď už přes dvacet pět let jezdím na fesťáky.
Kolik jich zvládneš za rok?
Letos pět. Někdy tři. A na podzim koncerty. Je to můj relax. Nabíjí mě to. Někdy jezdím s kamarádem, někdy s partou od Jičína, někdy sám. Ale vlastně nikdy sám nejsem, protože vždycky někoho potkám. Jsem společenský typ.
A prý máš v autě originálního spolujezdce…
Jo, kostlivce! Narazil jsem na něho na sociálních sítích. Nejdřív jsem ho chtěl dát dozadu, ale tam si lehám, když jezdím na festivaly. Tak jezdí vepředu. Lidi se s ním fotí. I policajti na něho měli pozitivní reakce.
Zmínil jsi i jiné koníčky. Například film…
Začínal jsem jako bobr v reklamě. Metalový bobr! Dělal jsme v komparzu a později jsem začal dostávat samostatné smlouvy na malé role. Ta největší byla v pohádce O uloupené divožence, kde jsem s Romanem Vojtkem a Lindou Rybovou. Předabovali mě, ale i tak super zážitek. Navíc si i slušně vydělám.
A co ty tvoje nákladnější koníčky?
Cesty po minipivovarech s kamarádem. Máme obytný vůz, objíždíme a ochutnáváme. A pak sušené maso. Tohle leze hodně do peněz, ale dělá mi to radost.
Zbývá ti někdy čas na nicnedělání?
Popravdě? Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy nudil. Možná bych si to i rád vyzkoušel. Ale zatím mě život baví tak, jak je.
Chceš říct vzkázat něco na závěr?
Občas mi lidé říkají, že mě obdivují. Ale já jen nesedím v koutě. Každý, kdo aspoň trochu může, by měl něco zkusit. Možnosti tu často jsou – jen je lidé nevyužijí. Nejde všechno hned, ale většinou nějaká cesta existuje. A podle mě má smysl hledat způsoby, jak žít naplno – ne výmluvy, proč to nejde. Sedět doma a litovat se, že má člověk třeba nějaký hendikep ničemu nepomůže. Žijeme jen jednou a je potřeba si ten život užít.
