V klientském centru ČSOB v Hradci Králové pracuje tým Kolibříků, který zajišťuje zakládání účtů pro nové klienty v rámci útvaru La Rocca. Jednou z jeho klíčových členek je Marta Šnoblová – žena, která prošla náročným profesním přerodem, naučila se pracovat pod tlakem dlouhých telefonátů a dnes patří mezi nejspolehlivější kolegyně týmu.
Na jaké pozici v rámci útvaru La Rocca v klientském centru pracujete?
Pracuji na účetní pozici – konkrétně se věnuji navolávání a zakládání účtů.
To znamená, že zakládáte účty s klienty po telefonu. A pracujete pod Jakubem Pávem, se kterým jsme dělali rozhovor před vámi. Jak dlouho už na této pozici působíte?
Myslím, že už třetím rokem.
Pamatujete si na začátky? Jaké byly?
Pro mě to bylo poměrně těžké. Přišla jsem z pozice virtuální asistentky, také v Kolibříku, a byla to velká změna. Nejnáročnější bylo vést dlouhé rozhovory s klienty – patnáct, dvacet minut, někdy i půl hodiny. To vyžaduje soustředění po delší dobu.
Zároveň jsem se musela naučit pracovat s mnoha novými aplikacemi. Člověk musí mluvit s klientem, naslouchat mu a zároveň v systému všechno správně zaklikávat. Trvá nějaký čas, než se to zautomatizuje a člověk se v tom „zabydlí“. A protože se u nás novinky objevují poměrně často, je potřeba se neustále učit.
Co vám nejvíc pomohlo se v práci zorientovat?
Velkou oporou byl jeden kolega, který tu už bohužel není – měl obrovské pochopení a vždycky rád pomohl a vysvětlil věci. Celkově máme skvělý kolektiv. Můžeme se na sebe spolehnout, ptát se, rychle si pomáhat přes Teamsy. To pro mě bylo zásadní.
Měla pro vás význam i péče ze strany sociálního podniku Kolibřík?
Určitě ano. Petra Smolová a také Monika Pavlíčková nám vždycky dokázaly dodat povzbuzení a pochopení.
Hodně mi pomáhají i neformální setkání mimo banku. Byli jsme třeba společně na parníku. Nejde ani tak o klasický teambuilding, ale o to, že se můžeme poznat jinak než jen v pracovním režimu.
Říkala jste, že začátky byly těžké – ale slyšela jsem, že dnes patříte mezi nejlepší v týmu. Jak to vnímáte?
Ta práce mě opravdu baví. Jen to chtělo čas, než jsem do toho pronikla a získala jistotu. Dnes už se v tom cítím dobře.
Jak jste se vyrovnala s tím, že nejste hodnocená podle odpracovaných hodin, ale podle výkonu?
Samotné hodnocení podle výkonu mi vlastně nevadí. Co je ale složité, je to, že se vyhodnocuje zpětně. Člověk tak nemá úplnou kontrolu nad tím, jak si právě stojí.
Třeba teď přišla výplata za listopad, ale měsíce se ještě dělí a počítají zpětně, takže je to spíš takové překvapení. Nedá se to úplně snadno průběžně hlídat.
Jak vnímáte přístup zaměstnavatele k lidem s hendikepem?
Měla jsem štěstí na zaměstnavatele vždycky. Vždy jsme se dokázali domluvit – třeba když byla dcera déle nemocná, mohla jsem pracovat z domova už dříve, než to bylo běžné.
Teď si velmi vážím toho, že mohu mít částečný úvazek a že mám možnost zůstat doma, když mi není dobře. To je pro mě obrovská jistota.
Je tým, ve kterém pracujete – složený pouze z lidí s hendikepem – něčím specifický?
Myslím, že mám velké štěstí. Jsou to opravdu skvělé ženy. Strašně si rozumíme a víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Není tu přehnaná soutěživost – spíš podpora a spolupráce.
Dá se tedy sladit vaše zdravotní potřeby s prací, kterou vám Kolibřík poskytl?
Ano, dá se to zvládnout. Naše team leaderka nám většinou vyjde vstříc, když potřebujeme zdravotní volno. A my jí zase vycházíme vstříc, když je potřeba pracovat odpoledne nebo zaskočit. Všechno stojí na domluvě.
Takže klíčem je individuální přístup ke každému?
Ano – a myslím si, že je to opravdu důležité.
Je podle vás Kolibřík v něčem specifický oproti jiným zaměstnavatelům?
Rozdíl vidím hlavně v individuálním přístupu a přístupu ke zdravotnímu volnu. Tady je větší pochopení pro naše potřeby.
Vím, že se věnujete i dobročinným aktivitám. Co podporujete a proč?
Před třemi lety mi zemřela kamarádka na roztroušenou sklerózu. Jezdívala jsem za ní do Domova v Žírči, a tak jsem se rozhodla, že ho budu pravidelně finančně podporovat.
Také podporuji Církev Českobratrskou, kam chodíme s manželem a dětmi. Dřív jsme se aktivně účastnili různých táborů, ale dnes už nám to zdravotně neumožňuje – tak pomáháme aspoň finančně.
Kolik ročně přibližně věnujete na dobročinnost?
Je to něco nad desetinu našeho rozpočtu.
Je to pro vás naplňující?
Ano. Mám z toho radost – a nijak nám to nechybí.
Co byste vzkázala lidem s hendikepem, kteří se bojí pustit do práce nebo nové výzvy?
Hodně jsem o tom přemýšlela. Máme vlastně dvě možnosti: buď se litovat a soustředit se na své nemoci – což nikam nevede – anebo se snažit od nich co nejvíc odhlédnout a dělat to, co ještě můžeme.
Napadla mě jednoduchá věta: „Každý potřebuje, aby ho někdo potřeboval.“ Právě proto chodím do práce ráda. Myslím si, že radost a láska, které do práce vnášíme, mohou měnit realitu kolem nás.