Maruška je už čtyři roky nepostradatelnou součástí našeho týmu, vždy milá, vstřícná a ochotná pomoci. Všechny tyto svoje vlastnosti nedávno zúročila také jako dobrovolnice při likvidování škod po povodních. A právě o tomto „dobrodružství“ jsme si povídali v našem rozhovoru.
Maruška Kudláčková: „Udělat dobrou věc má vždycky smyl“
Maruška je už čtyři roky nepostradatelnou součástí našeho týmu, vždy milá, vstřícná a ochotná pomoci. Všechny tyto svoje vlastnosti nedávno zúročila také jako dobrovolnice při likvidování škod po povodních. A právě o tomto „dobrodružství“ jsme si povídali v našem rozhovoru.
Maruško, řekni nám na úvod, jak jsi se vlastně dostala do Kolibříka a co máš v našem týmu na starosti…
Kolibříka jsem si kdysi našla na internetu a nabídka práce zde mě zaujala, protože mám vystudovanou sociální práci a zároveň jsem hledala i něco, co by vyhovovalo mému zdravotnímu stavu. Nyní na brněnské centrále pracuji už čtyři roky na pozici administrativní pracovnice nebo asistentky, takže mým úkolem je například evidence majetku, neschopenek, dokumentace, komunikace s úřady apod.
Mnohé z nás zasáhlo, jak nedávné povodně poničily spoustu regionů v Česku. Ty ses ale rozhodla jít reálně pomáhat. Kde vznikla ta motivace přiložit svoje ruce k dílu?
Viděla jsem krátce po těch povodních na sociálních sítích video mého známého, který je ředitelem školy v České Vsi a natočil vyplavenou školu. A prostě jsem nemohla jinak. V té chvíli jsem věděla, že tam prostě mám jet.
Takže to byla taková intuice, nebo také máš k tomu kraji, k České Vsi v Jeseníkách, nějakou vazbu?
Ano mám. Z Jeseníků, konkrétně z Mikulovic, pochází moje maminka, tak jsem si říkala, kam už jinam jít pomáhat než do Jeseníků. Protože doopravdy je to takový můj druhý domov.
V čem tedy spočívala Tvoje dobrovolnická práce?
Vyrazila jsem do školy v České Vsi ve středu a vracela jsem se v neděli. Cítila jsem, že tam akorát pro mě bylo nachystané místo. První den jsem pracovala s lopatou a pomáhala s odklízením bahna v jednotlivých místnostech, hlavně na toaletách. Druhý den jsem šla do informačního centra, kde jsem ještě s jednou paní vydávala jídlo, rukavice, ochranné pomůcky nebo ošetřovala i nějaká drobná zranění. Úplně jsem se v tom našla.
Překvapila tě ta míra devastace? Jak to vlastně na místě vypadalo?
Ta míra poškození je doopravdy veliká. Nejsem úplně tamní rodák, takže nedokážu posoudit, který dům tam stojí a který už ne. Ale doopravdy těch domů zmizelo hodně a ty, které stojí, jsou z velké míry poškozené. Konkrétně v tělocvičně školy byla velká škoda, tam se voda dostala i pod podlahu, takže to museli i probourat bagrem, všechno oddělávat… Ta škola stojí přímo u řeky, takže tam byl obrovský nános bahna, v podstatě až k mým ramenům. Postupně, když se bahno vyklízelo, začal být také veliký problém s vířícím se prachem.
Byl dostatek dobrovolníků, aby se vůbec podařilo tu situaci ve škole zvládnout?
Přijelo tam pomoci strašně moc lidí. Ne všichni tam byli na 5 dní, o to s větší vervou ale pomáhali. Bylo v plánu, že od středy do neděle se odklidí bahno a to nejhorší, vynese se nábytek a pak už nastoupí firmy, které budou opravovat zdi, podlahy atd. A myslím si, že se to v podstatě podařilo.
Jaká tam mezi lidmi byla atmosféra?
Musím říct, že se mě to hluboce dotklo. Setkala jsem se i s lidmi, které povodně zasáhly tak moc, že třeba mají teď úplně prázdný dům. Možná trochu překvapivě to na mě ale celé působilo velice nadějným dojmem. Je tam obrovská solidarita. Lidé, kteří pomáhali, byli nadšeni do práce a ti, kteří to potřebovali, byli velice vděční. Krásně se to propojovalo a lidé si tam byli mnohem blíž.
Takže si odtamtud odnášíš silné vzpomínky?
Ano, silné vzpomínky a obrovskou pro mě posilu. Dokázala jsem si, že pokud se člověk rozhodne udělat něco pro dobro, tak to má vždycky cenu. Jsem člověk, který se většinou dlouze rozhoduje, takže mi to přineslo i povzbuzení do mého osobního života. Cítím se obohacena. Chtěla bych lidem vzkázat, ať se nebojí jít do takových výzev – smysl má koneckonců i nepatrná pomoc.