Petra pracuje v Kolibříku na pobočce v Hradci Králové jako HR Business Partnerka Junior. Náplní její práce je pomáhat Kolibříkům řešit nejrůznější problémy. Ať už se jedná o docházky, neschopenky, smlouvy a pracovně právní dokumenty, nebo se jí Kolibříci potřebují s čímkoli svěřit – Petra je vždy nápomocná. Problematika duševního zdraví je jejím velkým koníčkem. A protože se toto téma dotýká nás všem, zeptali jsme se Petry na její rady, jak pečovat o psychickou pohodu.
Jak se dnes cítíš?
Cítím se relativně dobře, mohlo by být líp, ale samozřejmě taky hůř (smích).
Máš nějaké návyky/tipy, co ti pomáhají se udržovat v dobré psychické kondici?
Určitě mám. Mně hodně pomáhá příroda, takže výlety do přírody. Víceméně výlety kamkoli, ráda poznávám nová místa, takže asi to nejvíc. Občas, když se dokopu, si jdu zaplavat. Tam ty endorfiny vyloženě vyplavou, že si sama řeknu „Proč nechodíš častěji?“ a pak zase zvítězí ta moje pohodlnost. Taky určitě poslech hudby. Když se třeba potřebuji k něčemu dokopat, tak si pustím hudbu, kterou mám ráda, která mě nabíjí.
Znáš nějaká dechová cvičení?
Znám, určitě to klasické Nádech-zadržet dech-výdech a podobně. Ale přiznám, že je používám úplně minimálně, protože ve chvíli, kdy je potřebuji, tak si na ně nevzpomenu – taková ironie.
Máš nějakou zkušenost s terapií?
Mám a dokonce vícero, ze začátku jsem vystřídala víc terapeutů. Je to proces. S někým si nesednete, jiní mi třeba řekli, že mi pomoci nedokážou. V době, kdy jsem věděla, že je něco špatně, že reaguji na některé podněty jinak, než bych měla, jsem hledala různé cesty. Zkusila jsem reiki, kineziologii, SRT (pozn.red. Spiritual Response Therapy, česky Teorie duchovní odezvy), takové ty „ezo“ věci, prostě jsem hledala techniky, co by mi pomohly. Ale nic na mě nefungovalo. Takže jsem si po čase našla terapeutku, ke které už nějakou dobu pravidelně docházím.
Jak probíhá tvoje terapie? Je tvoje terapeutka spíše konfrontující, nebo podporující?
Já k ní vlastně přijdu a svěřuji se s tím, s čím se zrovna potýkám, snažíme se rozklíčovat, co zrovna cítím. Učím se rozpoznávat a pojmenovávat svoje emoce, přiznat si je. Určitě bych řekla, že podporující typ.
Představ si, že bys šla po ulici a narazila na někoho s panickým záchvatem. Co bys poradila takovému člověku, který to zrovna prožívá a neví, co se s ním děje?
To je hrozně těžký, protože každý reaguje jinak a v tu danou chvíli si třeba ani nemusí člověk uvědomit, že mu chce někdo pomoc, tak tu pomoc vlastně nepřijímá. Ale každopádně bych mu pomohla zklidnit dech, začít nějaké dechové cvičení, aby se soustředil, že musí dýchat pomalu. Ujistit ho, že neumírá. Někdy mají lidé pocit, že mají infarkt. Být pro něj oporou, snažit se ho uklidnit, že zase bude dobře, že ten stav tu není napořád. Podpora, že bude dobře, a hlavně to dýchání, to je v téhle fázi nejdůležitější.
Co bys poradila člověku, který na sobě cítí nějakou psychickou nepohodu? Kdyby za tebou někdo přišel a řekl, že se necítí dobře.
Určitě pokud je na to prostor a druhý se chce otevřít, tak s ním rozebrat co se děje, co ho trápí a co vlastně cítí. Umět pojmenovat emoci, protože si dost často řekne „Je mi teď zle“, ale už vlastně neumí přesně pojmenovat, co prožívá. Takže umět rozklíčovat, jestli cítí vztek, smutek, lítost. Najít jádro problému a od toho se odvíjet, hledat řešení. A samozřejmě být pro něho oporou, nesnižovat váhu jeho problémů a trápení, podporovat ho. Na rozdíl od takových zažitých frází „Takhle myslet nemůžeš, musíš myslet pozitivně.“, „Tak si zajdi do kina.“ nebo „Každý má nějaké problémy.“, to je asi to nejhorší, co v takovou chvíli můžeme někomu s takovými pocity říct. Jednak mu takové řeči nepomůžou, ale hlavně v něm jeho špatný pocit prohloubí víc. Protože on by samozřejmě chtěl myslet jinak, pozitivně nebo si zajít do toho kina, ale v tu chvíli toho prostě není schopen. Hlava to nedovolí. Takže mu určitě být oporou, aby věděl, že tu jsem pro něj a že ho neodsoudím, že něco takového zrovna zažívá. A klidně ujistit, že není na škodu zajít k odborníkovi – byť se jen „vypovídat“ u psychologa.
Myslíš, že je dostatečná psychologická/psychiatrická péče v České republice?
Já si myslím, že se to lepší. Určitě by to chtělo daleko kvalitnější a větší péči, vidím to sama v Hradci Králové. V Praze už jsou víc dopředu, jsou tam různé druhy pomoci a terapií, tady to není. Ale oproti době před 10, 20, 30 lety už je to daleko lepší. Líbí se mi, že se o tom duševním zdraví víc mluví, lidé čím dál častěji vystupují ze své komfortní zóny a mluví otevřeně o svých potížích a díky tomu jde toto téma víc do povědomí veřejnosti.
Myslíš si, že se o duševním zdraví mluví dostatečně a otevřeně? Že už to v dnešní době přestává být tabu?
To je pravda. Na druhou stranu mám trochu strach z toho, když vidím nějaké mladé, že se za to schovávají, aniž by vůbec řešili, jestli mají opravdu problém s odborníky. Nemají diagnózu, nebyli na vyšetření, ale tím, jak jsou dnes informace dostupné, tak si přečtou nějaký článek, příspěvek, najdou se v tom, sami si dají nějakou nálepku a mají pak tendence se za to schovávat, omlouvat tím své chování, že za to vlastně nemůžou. Což za to člověk sice nemůže, ale musí s tím pracovat.
Znáš své hranice?
Ne (se smíchem). S hranicemi mám velký problém. Já asi překračuji hranice druhých a zároveň si je nechám překračovat.
Umíš říkat „ne“?
Už mi to jde o hodně líp než dřív. Občas záleží na tom komu. U hodně lidí už to umím, jinde s tím ještě trochu bojuji.
Dovolíš si odpočívat?
Ano. Umím si najít čas odpočinek nebo relax.
Odpočíváš bez výčitek?
Většinou ano, ale přiznám, že jak kdy. Třeba na jaře jsem měla dovolenou a tam tedy ty výčitky trochu byly, že jsem doma nic neudělala ani na výlet nejela nebo do přírody. Ale jinak, když si o víkendu řeknu, že budu odpočívat, ať už aktivně nebo pasivně, a že nebudu nic dělat, tak si to nevyčítám.
Zmínila jsi aktivní a pasivní odpočinek. Který u tebe převládá?
Můj aktivní odpočinek je takový, že jsem z něj akorát unavená, takže to pak moc za odpočinek nepovažuji (smích). Když si chci opravdu odpočinout, tak pasivní. Ležím, relaxuji.
Péťo, moc děkujeme, že jsi s námi otevřeně sdílela své zkušenosti a myšlenky.