Dva tituly mistra světa a tři tituly mistra Evropy v karate WUKF. To jsou největší úspěchy Kolibříka Michala Noska, který u nás pracuje od roku 2022 jako podpora finančních trhů a my jeho sportovní kariéru v klubu SK Dragon provázíme jako hrdý sponzor. Michal nedávno úspěšně dokončil studium titulem inženýra. Nejen o náročnosti skloubení studentského života, zaměstnání a sportovní kariéry jsme si povídali v našem rozhovoru.
Jak jsi se dostal ke karate?
Rodiče mi řekli, že mám dělat nějaký sport, nebo chodit na nějaký kroužek. Nejdřív jsem asi dva roky, od sedmi do devíti, dělal taekwondo. Potom se taekwondo u nás v Čelákovicích zrušilo, tak jsem hledal nějakou náhradu a našel jsem karate.
Je něco, co ti karate dává do života a něco, co ti karate naopak vzalo?
Určitě mi to dalo dobrý fyzický základ. Já trénuju se zdravými, takže se na mě neberou ohledy. A kdybych nechodil na nějaký sport, tak bych byl fyzicky úplně někde jinde, než jsem teď. A co mi to vzalo? Třeba jsem si u toho zvrtnul kotník. Občas jsem měl nějaký úraz. Ale stojí to za to, protože člověk je na tom nakonec celkově fyzicky dobře.
Prozradíš nám, s jakým hendikepem se potýkáš?
Mám levostrannou hemiparézu. Levá ruka je tak z 90 % nefunkční. Noha je lepší, ale také ji úplně nedokážu ovládat. A mám u toho spasmus. Když je pro nějaká situace nějakým způsobem náročná nebo třeba stresová, tak se mi hodně třese ruka a nedokážu ji úplně ovládat.
Teď nemusíš být ve stresu 🙂
To není tak, že bych teď byl ve stresu, ale člověk musí přemýšlet nad tím, co říká…
Je trénování karate s tvojí diagnózou v něčem specifické?
Ano. Závodím v parakategoriích, které jsou určené výlučně hendikepovaným, protože jinak bych to nezvládal. A rozhodčí by ani nevěděli, jak mě mají ohodnotit. Je to velice specifické například v kata. To je taková sestava, kterou člověk dělá před rozhodčími a oni ho za to ohodnotí. Ta sestava má nějak vypadat podle předlohy pro „zdravé“ a já si ji přizpůsobím podle svých možností. Rozhodčí to ohodnotí podle toho, jak dobře jsem si to přizpůsobil a jestli tam bylo všechno, co tam mělo být. Takže určitě je to jiné.
Co považuješ za svůj největší životní úspěch?
Mě asi nejvíc zasáhlo, když jsem dodělal bakaláře na ekonomce. Inženýr už pro mě byl jen taková nadstavba. Po bakaláři jsem se řekněme emočně úplně vypjal, protože to ze mě všechno spadlo a došlo mi, že jsem to zvládl.
Jak jsi se dostal do Kolibříka?
Jsem v Kolibříku skoro dva roky a zhruba rok jsem u toho studoval. To bylo hodně těžký, ale nějak jsem to zvládl. Ve druhém semestru prváku na inženýrovi jsem si řekl, že už by to chtělo nějakou práci. Rozeslal jsme životopisy a jeden z nich byl do Kolibříku. Zpočátku jsem netušil, že to je administrativní práce pro ČSOB. Pak mi zavolala Věrka Hošková a za pár měsíců jsem do Kolibříka nastoupil, nakonec na trochu jinou pozici, něž jsem se původně hlásil. A jsem moc spokojený.
Skloubit práci a sportovní kariéru asi není vždycky snadné. Daří se ti to?
Teď už je to daleko víc v pohodě, protože předtím jsem do toho ještě studoval. Mám dvakrát týdně tréninky a ještě si trénuju doma, když je před sezónou a když mám před závody. Mám volné pátky, protože si to napracovávám, takže mám i odpočinek. A jde to. Není to pro mě nějaký extrémní úkol.
Máš nějaký životní sen?
Kdyby se karate dostalo na paralympiádu, tak bych se tam určitě chtěl dostat. Někdy bych chtěl zažít, jaké to je.
Děkujeme za rozhovor a přejeme, aby se Tvůj sen splnil!
