Posilou našeho manažerského týmu je Standa Cigánek teprve několik týdnů. Se svou jedinečnou energií však vtrhl do Kolibříka jako uragán a ihned zapadl do kolektivu i všech pracovních procesů. Možná proto, že má ze své předchozí kariéry řadu zkušeností se zaměstnáváním hendikepovaných. A také proto, že se sám s viditelným hendikepem každodenně potýká. O tom všem jsme si povídali v našem rozhovoru.
Stando, co a jak tě přivedlo právě k nám do Kolibříka?
Kolibříka jsem znal už poměrně dlouho, protože se pohybuji ve sféře sociálních podniků a chráněných dílen a s Kolibříkem už jsem měl možnost už dříve spolupracovat. Když ještě měli malé call centrum v Brně, přijala firma, ve které jsem byl zaměstnaný, nějaké jejich kolegy, kteří se tak stali součástí našich pracovních týmů.
Po nějaké době jsem odešel do korporátu, kde jsem vydržel rok a půl. A potom jsem se rozhodl, že bych se rád zase vrátil do sféry sociálního podnikání. Tak jsem se porozhlížel po pracovním trhu a narazil opět na Kolibříka. Zvedl jsem telefon a zavolal jsem jednomu z našich jednatelů, Pepovi Novotnému. Začali jsme se bavit o tom, co by mohla být náplň mé práce v rámci skupiny Kolibřík. Potkali jsme se, nastínili jsme si vzájemně své představy, a doladili, jaká by mohla být moje pozice v rámci skupiny Kolibřík. A od prvního března jsem tady (smích).
Zmiňuješ svoje intermezzo v korporátu. Jaké vnímáš ty nejzásadnější rozdíly mezi korporátem a sociální firmou?
První věc je přístup k zaměstnancům. V korporátu jste pro vedení spíš číslo, které vedou někde v tabulkách. Když ten člověk má nějaký hendikep, tak s tím ne vždycky umí pracovat. My naopak ke každému zaměstnanci přistupujeme individuálně. Snažíme se vnímat jeho potřeby, ať je to vzhledem k nějakému jeho hendikepu, nebo jeho postavení v rámci společnosti. To je za mě nejdůležitější. A potom je tu spousta dalších věcí. Uzpůsobení pracovního místa, délky úvazku i práce samotné. Je to ale i o počtu zaměstnanců a procesech. V rámci korporátu je všechno pevně dané a nejede přes to vlak: takhle to tady máme, takhle se to dělá dvacet let a nepřipadá v úvahu nějaká diskuse o tom, že bychom mohli cokoli změnit. Tady všichni můžeme přijít s nějakým nápadem nebo inovací, kterou můžeme v rámci skupiny probrat. A buď jí nějakým způsobem implementujeme do našich procesů, nebo si řekneme, že takhle to úplně není možné vzhledem k nějakým nastavením, metodikám a podobně. Ale je tu prostor pro diskusi.
Jakou pozici v Kolibříku tedy nyní přesně zastáváš?
Já mám v rámci skupiny Kolibřík dvě pozice. První je HR Business Partner, kdy mám na starosti brněnskou zakázku. Jsem takovým prostředníkem mezi zaměstnanci a zadavatelem, což je finanční dům UNIQA. Mám na starosti asi třináctičlenný tým našich zaměstnanců, kteří pracují v rámci společnosti UNIQA na jednotlivých odděleních. Jsem tu pro ně, když něco potřebují. Ať už jsou to nějaké smlouvy nebo požadavky od účetní, rada, podpora, žádost do COLIBRI fondu a podobně. Takže jsem jejich vedoucí, ale zároveň mě ti lidi zajímají, nejen z té roviny pracovní, ale i osobní.
Je to pro tebe obohacující?
Určitě. Poznal jsem spoustu nových lidí. Vidím ten rozdíl, jak to funguje v korporátu a jak fungujeme my. Narážíme na nějaké bariéry a společnými silami se snažíme najít kompromis. A vlastně se mi povedlo zapojit naše hendikepované zaměstnance plně do pracovních týmů. Pracují napříč odděleními. Ať je to oddělení podatelny, ať jsou to třeba oddělení penzí, nebo zákaznický servis. A všude ti naši zaměstnanci dokážou pracovat stejně jako jejich zdraví kolegové zaměstnaní přímo té společnosti. To se mi líbí a dodává mi to odvahu nebát se vyhledávat nové věci. Tím už se blížím i k té druhé pracovní pozici, kterou v Kolibříku zastávám – a to je obchodník. Mým úkolem je vyhledávat pro naše zaměstnance nové pracovní příležitosti. Oslovujeme různé firmy, představuji jim to, jak celý náš koncept funguje a jak pro ně dokážeme být přínosem. Jednak v té rovině, že hledají nové zaměstnance, ale zároveň i v rovině společenské odpovědnosti.
Setkáváš se při vyhledávání nových obchodních příležitostí s nějakými obavami či předsudky?
Když řeknete, že má člověk nějaký hendikep, tak si spousta lidí představí nesvéprávného člověka na vozíku. Když do nějaké firmy přicházíme, tak ze začátku můžou pociťovat tyto obavy. Sami třeba neznají žádné hendikepované. Mohou je dneska vidět na ulici, v restauraci, v divadle, v obchodních centrech a podobně, ale nikdy s nimi nemluvili. Takže neví, že ten člověk sice sedí na vozíku, ale dokáže to být šikovný ajťák, konzultant zákaznického servisu a podobně. A je na nás, abychom to těm lidem nenásilnou formou představili. Třeba skrze nějaké workshopy nebo prezentace, případně návštěvy u nás ve firmě. Samozřejmě za nás mluví také čísla. Ať je to třeba nemocnost, návštěvy lékařů a podobně. Takže máme i nějaká tvrdá data, která můžeme v rámci těch jednání použít. Ale zároveň to těm lidem musíme ukázat.
Sám se zároveň potýkáš s vlastním hendikepem. Čelil jsi někdy i nějakým negativním reakcím?
Spoustě. Vystudoval jsem střední zdravotnickou školu. Pak jsem si spíše hledal práci v jiných sektorech. V obchodních firmách, třeba v nějakých obchodních centrech… Potom třeba v rámci nějakých výroben. Spousta lidí říkala: „Vždyť se podívejte, jak vypadáte. Vy nám tady nemůžete stát na přepážce. Vy byste ty lidi děsil. A vy beztak neumíte ani s počítačem.“ A podobně.
Štve mě, že člověk má nějaký hendikep a nepřijmou ho do zaměstnání, do kterého by chtěl. Můj sen bylo pracovat někde v kavárně. Ale bohužel vím, jak vypadám. Dívám se do zrcadla každý den. Určitě by mě nevzali. A pak někam dojdete, chcete využít služby daného podniku a obsluha je k vám taková, jaká je…
Mění se podle Tebe situace ohledně vnímání hendikepovaných zbytkem populace?
Tak určitě tady posun je. V osmdesátých a devadesátých letech byli hendikepovaní spíš zavíraní do ústavů, vyvezli se jednou za týden na vycházku. Dnes už společnost jako taková začíná být dobře nastavená. Dělá se spousta různých opatření pro podporu hendikepovaných. Ale pořád je to o lidech, o tom, jak byli vychovávaní. Pokud dítěti, když jdou po ulici a vidí člověka na vozíku, maminka řekne „on je nemocný“, tak potom ten člověk vyroste a tohle si nese v hlavě. On ale není nemocný. On má jenom nějaký hendikep. Takže je to i o vnitřním nastavení konkrétních lidí.
Stando, ty máš také velmi zajímavého koníčka – jsi už řadu let dobrovolníkem v Nadačním fondu Emil. Jak ses k tomu dostal a co to obnáší?
Náhodou. V roce 2009 se pořádaly první Hry handicapované mládeže. Já jsem tenkrát měl závodit v plavání. Ale bohužel jsem chytil zánět močového měchýře a tím pádem jsem do vody nesměl. Ale bylo léto a mně se nechtělo sedět doma. Takže jsem se těchto prvních her nakonec neúčastnil jako závodník, ale jako dobrovolník. A s tehdejším ředitelem NF Emil jsme si padli do oka, takže mě začal víc zapojovat do různých aktivit, ať to byly nějaké sportovní dny, představení pro partnery, Vánoční stánek, nebo Svátek s Emilem. A díky tomu jsem se stal součástí týmu. V dnešní době už té aktivity není tolik. Naopak si říkám, že jsem za sebou zanechal velký kus práce a chtěl bych to předat dál. Je tu nová generace lidí, tak tu příležitost dát jim. Samozřejmě jsme s Emilem stále v kontaktu. Když je nějaká akce, tak se mi ozvou. Já sám na sociálních sítích vidím, že něco dělají, tak se třeba zeptám, zda je potřeba pomoci. A do stěžejních akcí, jako jsou Evropské hry v létě, nebo Vánoční stánek v prosinci, se určitě zapojím.
Přineslo ti to nějakou zkušenost, kterou bys jinde třeba nezískal?
Určitě nějakou zodpovědnost. Také zkušenost s řízením nějakého projektu nebo činnosti, protože jsem měl pod sebou i jiné dobrovolníky. Když jsme třeba jezdívali v rámci seriálu „Běhej lesy“, tak jsem tu akci dostal kompletně na starost. Přijet tam, odpromovat, zastupovat nadaci na místě akce a podobně. Takže i nějakou práci s partnery a klienty. Což jsou věci, které mohu dnes zúročit při práci pro skupinu Kolibřík.
Děkujeme za rozhovor, ať se ti v Kolibříku daří!