Kolibřík Martin Adamčík je světová paraatletická hvězda. Ze série závodů v SAE si odváží tři cenné kovy: zlato v disku a bronz v kouli ze Šardžá, z Khorfakkanu stříbro v disku. Ačkoli limit ve vrhu koulí pro mistrovství světa se mu ani v Dubaji nakonec nepodařilo pokořit, může být na svůj obrovský úspěch právem hrdý. Ředitel Kolibříka Zdeněk Kosour podnikl za Martinem před posledním závodem cestu na jeho základnu, aby si popovídali o jeho arabské misi.
Martine, zajímá mě Vaše příprava na závody. Prý jste se více soustředil na kouli než na disk. Proč preferujete zrovna kouli?
Bylo to proto, že jsem v SAE ve vrhu koulí bojoval o limit na mistrovství světa, a to hlavně kvůli tomu, že na mistrovství světa není disk vypsaný v mojí zdravotní kategorii. Takže v něm nemůžu soutěžit, i když bych limit už měl. Ale bohužel.
Vaše výprava v SAE je osmičlenná. To znamená osm paraatletů z Česka (dva se ještě připojili v průběhu závodů v Šardžá). V jakých disciplínách soutěžili ostatní vaši kolegové?
Máme tady hlavně vrhače. To znamená koulaře, diskaře a oštěpaře. A máme tu dokonce i osmnáctiletého nováčka, který běhá střední a dlouhé tratě.
Letos se bude kromě mistrovství světa v japonském Kóbe také konat paralympiáda v Paříži. Ta se vás bude nějak týkat?
Ne. V kouli se tam závodí, ale já v ještě nedosahuju takových kvalit, abych se mohl zúčastnit. S koulí je to na déle. Jsou tam ještě větší tréninkové nároky.
Rozumím. Usilují nějak Český PARA sport a podobné organizace ve světě o to, aby na paralympiádě byl i hod diskem?
Usiluje se o to, aby byl disk obecně více začleněný do světových soutěží, protože momentálně je asi jen pět soutěží v disku a v kouli je jich asi patnáct. A v oštěpu také. Takže náš svaz i ostatní svazy se toto číslo snaží nějak navýšit, ale zatím bez odezvy. Ani Mezinárodní paralympijský výbor nereaguje na naše dotazy, proč to tam není.
Příprava na závody v Emirátech musela být náročná. Dá se nějak skloubit s prací, kterou děláte? (pozn. Martin pracuje v Kolibříku na IT service desku)
V listopadu začala příprava na světové hry v Thajsku, které proběhly na začátku prosince. A hned po návratu z Thajska jsme se začali připravovat na tyhle závody. Mám za sebou osm týdnů ve sportovním centru Nymburk a skloubit to s prací naštěstí nějak rozumně jde.
V případě klasických olympijských sportů se některé rekordy drží dlouhá léta. Funguje to tak i v paraatletice?
Funguje. Ale jsou disciplíny nebo zdravotní kategorie, ve kterých to roste rychleji. U nás to třeba vzroste, když přijde zase nějaký nový závodník. Řekněme, že bude na hranici nějakých zdravotních skupin a bude mít třeba i nepatrnou výhodu oproti ostatním, protože v našem sportu nemohou mít všichni úplně stejné podmínky. A dohodí to třeba o deset centimetrů dál. Nebo o dva metry dál. Například u nás v kategorii je to hrozně matoucí. Třeba někdo je bez nohy, ale stačí se podívat, kde ji má amputovanou. Podle toho má ten člověk buď výhodu, nebo nevýhodu. Může to být taky člověk ze Saudské Arábie nebo Iráku, který o nohu přišel nedávno a jeho příprava pak nebude tak kvalitní a dlouhá.
Lze tam vidět nějaký vzorec? Například že závodníci ze středního východu mají větší problémy než ti evropští?
Stačí se podívat na země, které v posledních letech vyhrály paralympiádu. Většinou je to Amerika, Velká Británie, Francie… Prostě ty země, kde si logicky řeknete, že tam podpora a možnosti jsou mnohem větší, než třeba v Iráku nebo v podobných zemích.
Jak podle Vás přistupují třeba zrovna SAE k hendikepovaným občanům?
Tady to je perfektní. Na rozdíl třeba od České republiky, kde nemáme jediný atletický stadion pro hendikepované, tak jen v Šardžá jsou čtyři. A třeba v Khorfakkanu, což je město se čtyřiceti tisíci obyvatel, tak jsou dva stadiony pro hendikepované. Jenom pro hendikepované. Bezbariérový přístup, závody pro hendikepované, vše funguje. Sportovci na vozíčku mají takové specializované stolice, na které si sednou. K nim je speciální kurtování a takové úchyty zabetonované do země. A to nám na normálním stadionu vůbec nedovolí udělat. Tady mají speciální plošiny pro takto hendikepované, aby mohli trénovat.
V tom přístupu je to tedy docela markantní rozdíl.
Ano, tady je to opravdu mnohem kvalitnější než třeba u nás. U nás to není na takové úrovni, jak by si člověk myslel. Další věc je to, že u nás parasport není profesionalizovaný. Moji soupeři jsou přitom profesionální sportovci.
Takže vy už soupeříte proti profesionálům, a přestože oni mají tu podporu, tak vám se daří vítězit. Nakolik Váš svaz pracuje na tom, aby se to změnilo? Vedou se například nějaká jednání s ministerstvem?
Docela se snaží. Za posledních pět let, kdy se změnilo vedení, to šlo hodně nahoru třeba z hlediska PR, které je větší, lepší. Ale pořád peníze, které by měly přijít na začátku roku, kdy jsou závody, přijdou v září, říjnu. Potom máte tři měsíce na to všechno vyfakturovat. A většina klubů už musí čerpat ze svých finančních rezerv, nebo se zadlužit, aby přežila. Dluhy pak splácí právě z dotací.
Vy jste v listopadu společně s ministrem zahraničí předával v Černínském paláci jednu z oceněných kategorií národních cen sociálního podnikání Zlatá vážka. Vlastně tu hlavní – Osobnost roku. Jaký to pro vás byl zážitek?
Byl jsem mnohem nervóznější, než když mě oceňují. My jsme šli až poslední na řadu, takže já jsem se tam celou hodinu klepal, měl jsem zpocené ruce a vůbec jsem nevěděl, co dělat. Takže to bylo docela pekelné.
Ale nakonec to dopadlo dobře.
Dopadlo to moc dobře. Mě až překvapilo, kolik osobností tam vlastně bylo. Každopadně stát na jednom pódiu s ministrem Lipavským a předávat s ním hlavní cenu pro mě bylo obrovským zážitkem.
Děkuji za rozhovor.